"Melancholická dívka" - Filmová cena tří zemí saské ministryně pro umění

„Jsem nešťastná, aby lidé jako ty mohli být šťastní.“ Inspirováni touto větou se diváci ponoří do světa melancholické dívky. S humorem cílí režisérka tohoto okouzlujícího a zároveň chytrého filmu na paradoxy našeho moderního světa. Uvolněným, lehkým tónem a za použití řady feministických teorií nám ukazuje, jak konzervativní a nesvobodní jsme v našich klecích z konvencí. „Melancholická dívka“ je politický film ve smyslu umění, který reflektuje naši touhu tyto klece opustit.
 
Zvláštní uznání: "Paní Sternová"

„Je možné odpustit, ale ne zapomenout.“ Pochvalnou zmínkou o filmu „Paní Sternová“ se chceme podělit o hlavní prosbu této jedinečné ženy. V usilování o vlastní smrt vycítí s pomocí své po životě prahnoucí vnučky množství možností a atrakcí bytí. Lakonicky ukazuje tento film ženu, kterou nelze zapomenout a která na poznámku o tom, že by kvůli zdraví měla přestat s kouřením, odpoví s humorem jí vlastním, že když přežila holokaust, přežije jistě i kouření.
 
Jacek Braciak ("Trenérova dcera") - Nejlepší herecký výkon

Za herecký výkon plný autenticity v každém z obrazů - výkon otce, který se strachuje o budoucnost své dcery, náročného trenéra, který nesnese odpor, plachého milence plného jemného citu a zralého muže ztraceného v životě. Dojemný herecký výkon Jacka Braciaka daleko přesahuje tenisový kurt - ukazuje evoluci autoritářské moci směrem k přijetí svobody a individuality.  

"Fuga" - Nejlepší scénografie

Za vytvoření mikrokosmu, který mimořádně trefně zobrazuje ztracený vnitřní svět protagonistky a zároveň blíže definuje jedinečný charakter této postavy, která nezná kompromisy. Scénografie ve snímku FUGA zdůrazňuje potemnělou a někdy i fantastickou atmosféru ve filmu Agneszky Smoczynské. Její herečka, Jagna Dobesz, hraje s konvenčním pohledem na filmové dekorace a neomezuje přitom nijak svůj vlastní umělecký výkon.  
 
"Fuga" - Nejlepší scénář

Scénář snímku FUGA je intimní a zároveň loupeživou cestou meandry ženské duše. Tento nekonvenční příběh nepopisuje jen útěk protagonistky z nepoddajných společenských schémat, ale je i sám o sobě útěkem z běžných řešení scénáře. Text Gabriely Muskaly překvapuje svou zralostí a čerstvostí, hotové a dané odpovědi by v něm nebyly na místě. Nabízí tak prostor pro porozumění vlastním potřebám a hledání vlastní cesty. 

"Bezpodmínečná láska" - Soutěžní kategorie dokumentárních snímků

„Podívej, co se ve mně skrývá!“ Hned na začátku, poté, kdy nám autor Rafael Lysak ve svém filmu „Bezpodmínečná láska“ přečetl dlouhou lékařskou zprávu o duševním stavu Terezy, svojí babičky, mu Tereza položí otázku, zda by si to Rafael dovedl představit? Neřešitelný úkol, před který jsou zde Rafael a zároveň i publikum postaveni. Už v dalším obraze je i Rafaelovi uložena povinnost a Tereza popisuje lékařce v nemocnici klíčová data svého života skoro jako symptomy. Film tedy začíná výčtem toho, co všechno údajně s našimi protagonisty není v pořádku, a s tušením, že nám doktoři nepomohou.
V rámci vzájemných vztahů není vhodné být takto představen, pro tento film se to ale ukáže být jedním z mnoha citlivých gest. Ve velmi chytré dramaturgii se oba protagonisté v dialozích přibližují svým nitrům, své osamělosti ve stáří a hrozící bezdětnosti, nenajde-li se brzy nějaká žena. Myšlena je tím zas a znovu jeho sexualita, kolem které se točí Tereziny myšlenky, ale nikoli film jako takový. Dveře třískají, slzy se prolévají, jsou pronášena nepěkná slova, konflikt kam se podíváš. Tento „zápas“ protagonistů ve filmu chybí, což nám vysvětluje i jeho název: Bezpodmínečná láska.  
Kdybychom homosexualitu považovali opět za předmět diskuze, vznikl by nepřekonatelný příkop, jako ten, na jehož straně v Polsku stojí politika a veřejnost. Díváme-li se na ni však s otevřeností a zvědavostí Terezy a obezřetností Rafaela Lysaka, může být tento film exemplárním příkladem cesty ven ze zajetého diskurzu a může nám ukázat, jak je třeba někdy s humorem, někdy namáhavě zajistit toleranci.  
Jako porota jsme se hodně naučili.

Zvláštní uznání:

Rozhodli jsme udělit zvláštní uznání filmu, který je něžným a intimním portrétem zvláštního vztahu matky a dcery, jenž očividně přináší hodně bolesti a obtíží. Avšak za tvrdou tváří a pevnou rodičovskou rukou dokáže režisérka umně ukázat, že uvnitř bije milující srdce, které chce lepší život pro své děti. Tímto bychom tedy chtěli vyzdvihnout snímek Ewy Kochanské Povinné prvky. 
 
"Siostry" (Sisters) - Soutěžní kategorie krátkých filmů

Rádi bychom ocenili film, který podle nás vyniká z mnoha hledisek: donutil nás k smíchu, zapůsobil na nás jemným a otevřeným přiblížením se světu, který většině z nás zůstává skrytý, a dojal nás svou hlubokou láskou pro lidi, které portrétuje. Snímek “Sestry” je hluboce lidským portrétem života, lásky, samoty a společnosti. Prostřednictvím delikátního a veselého pohledu na každodenní život v klášteře nám film ukazuje život řádových sester, který se od našeho života až příliš neliší: každodenní práce, láska k jiným bytostem, těžkosti s loupáním hrušky, podráždění z jednání ostatních, myšlenky o tom, že život rychle uteče. Jsme ohromeni klidem a schopností filmařů pozorovat věci tak, že se cítíme být sestrám blízko, aniž by je filmaři zároveň příliš odhalovali. Činí tak zábavně, aniž by si dělali legraci, a vyprávějí tak příběh o podstatě života.   

"Hans má pech" - Zvláštní cena

Žili, byli dva bratři, kteří nemohli být rozdílnější. Jeden introvertní morous, druhý hlučný a manipulující. Jednoho léta někdy v 60. letech se stalo, že jim umřela babička. Hans-morous tedy na přímluvu svého bratra sbalil kufr a vydal se z kapitalistické Spolkové republiky Německo za železnou oponu do komunistického Československa, aby pochoval svou sudetoněmeckou babičku. Se spoustou předsudků v batohu se Hans v této zkreslené road-movie nyní vydává na turbulentní cestu. Zábavně nastiňuje Rena Dumont na základě těchto skutečných událostí poválečné roky a společnou historii obou zemí a jejich obyvatel. Na konci příběhu je dialog navzdory jazykovým bariérám a předsudkům. Hans nenajde v moravské provincii jen ženu svého srdce, ale konečně i šťastný život.